Zákon o zaměstnanosti » § 4

§ 4

Rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na
zaměstnání

(1) Účastníci právních vztahů podle § 3 odst. 1 písm. a), c) a d) jsou
povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami
uplatňujícími právo na zaměstnání; za nerovné zacházení se nepovažuje
rozlišování, které stanoví tento zákon nebo zvláštní právní předpis.

(2) Při uplatňování práva na zaměstnání je zakázána přímá i nepřímá
diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo
etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu,
rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku,
manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického
nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo
politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích
zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství se
považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za diskriminaci se považuje
i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku
směřujícího k diskriminaci.

(3) Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného
v odstavci 2, pokud z povahy zaměstnání nebo souvislostí vyplývá, že
tento důvod představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon
zaměstnání, které má fyzická osoba vykonávat, a který je pro výkon
tohoto zaměstnání nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být
oprávněný a požadavek přiměřený.

(4) Za diskriminaci se rovněž nepovažují zákonem stanovená opatření,
jejichž cílem je předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z
příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů
uvedených v odstavci 2 a opatření přijímaná podle § 6 odst. 1 písm. e)
a § 8 odst. 1 písm. c).

(5) Přímou diskriminací se rozumí jednání, kdy je, bylo nebo by bylo na
základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů s fyzickou
osobou zacházeno méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by
se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci.

(6) Nepřímou diskriminací se rozumí jednání, kdy zdánlivě neutrální
rozhodnutí, rozlišování nebo postup znevýhodňuje či zvýhodňuje fyzickou
osobu vůči jiné na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních
důvodů; nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního stavu je i odmítnutí
nebo opomenutí přijmout opatření, která jsou v konkrétním případě
nezbytná, aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k
zaměstnání. Za nepřímou diskriminaci se nepovažuje, pokud zdánlivě
neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup jsou objektivně
odůvodněny cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené
a nezbytné, nebo pokud u osob se zdravotním postižením je právnická
nebo fyzická osoba povinna učinit vhodná opatření k odstranění nevýhod
vyplývajících z takového rozhodnutí, rozlišování nebo postupu.

(7) Obtěžováním se rozumí jednání, které je druhou fyzickou osobou
oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr
nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k
vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí.

(8) Sexuálním obtěžováním se rozumí jakákoliv forma nežádoucího ústního
nebo jiného než ústního projevu sexuální povahy, jehož cílem nebo
výsledkem je narušení důstojnosti osoby, zejména když se vytváří
zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážející
prostředí.

(9) Obtěžování z důvodu příslušnosti k pohlaví, sexuální orientace,
rasového nebo etnického původu, zdravotního postižení, věku,
náboženství či víry a sexuální obtěžování se považuje za diskriminaci.

(10) Dojde-li při uplatňování práva na zaměstnání k porušování práv a
povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má
fyzická osoba právo se domáhat, aby

a) bylo upuštěno od tohoto porušování,

b) byly odstraněny následky tohoto porušování a

c) jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

(11) Pokud byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo
její vážnost a nebylo postačující zajištění nápravy podle odstavce 10,
má právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

(12) Výši náhrady podle odstavce 11 určí na návrh fyzické osoby soud s
přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k
porušení práv a povinností došlo.